Stručná historie pochodu Horažďovická padesátka

Tady se dočtete základní zkrácená data z historie zapsaná v bodech

  • Založení pochodu se datuje roku 1966 Odborem turistiky TJ Sport Horažďovice ve spolupráci s VTJ Dukla Horažďovice v čele s panem učitelem Josefem Šochmanem. Tyto spolky organizovaly prvních jedenáct ročníků pochodu.
  • V prvních ročnících se šla pouze trasa 50 km, startovaná hromadně z kasáren odmávnutím vlajky.
    Do prvního ročníku vyrazilo 98 pochodníků a do cíle jich dorazilo úctyhodných 96!
  • Poté se zapojily organizace SSM Horažďovice. Díky lepšímu finančnímu zázemí začaly ročníky, kdy účastníci pochodu dostávali vedle diplomu také unikátní suvenýrovou skleničku.
  • V tomto období také dosáhl v roce 1980 nejvyššího počtu 737 účastníků
  • Po roce 1990 měl ale pochod "na kahánku". Organizace SSM zanikly, finanční prostředky nebyly a celkově mu doba nepřála.
  • Pochod zachránila skupina pražských turistů vedená horažďovickým patriotem p. Ing. Josefem Šochmanem (ml.) s přáteli. Ti organizovali pochody v letech 1991 až 1995.
  • Od 31. ročníku se organizace vrací do našeho města a pochodu se ujímá p. Ing. Rudolf Dvořák, který jej pořádá až do současnosti s kamarády z dřívějších ročníků pod nám již dobře známou hlavičkou "Klub přátel Horažďovické padesátky".


Obšírnější historie pochodu

Kdo si chce počíst, tak v následujícím textu je celá historie pochodu, sepsaná nynějším organizátorem Ing. Rudolfem Dvořákem do Horažďovického obzoru k jubilejnímu 50. ročníku, který se konal 23. května 2015. (celá neupravená verze článku)

Padesát let turistického pochodu Horažďovická padesátka - 1 část

V květnu letošního roku, v sobotu 23. května, proběhne již padesátý ročník turistického pochodu Horažďovická padesátka. V den pochodu to bude přesně padesát let a jeden den ode dne, kdy začala historie našeho pochodu. K jubileu pochodu se chci vrátit v několika pokračováních v Horažďovickém obzoru, shrnout běh času a připomenout ty naše spoluobčany, kteří se zasloužili o to, aby pochod žil až do dnešních dnů a dočkal se padesátého ročníku. Hlavně ale je náš pochod raritou proto, že pokud mám správné informace, je Horažďovická padesátka druhý nejstarší bez přerušení konaný dálkový pochod v Čechách. O týden starší je pochod Praha - Prčice, ten ale měl vždy nesrovnatelné zázemí v porovnání s Horažďovickou padesátkou, a to jak v personální, tak materiální oblasti. Za "Prčicí" stála Praha, kraj i profesionální celostátní vedení turistů (tím vůbec nechci snižovat práci těch, kteří pochod Praha - Prčice organizovali a organizují), ale v Horažďovicích od samého počátku pochod žil a žije díky nadšencům a v posledních letech také díky finanční pomoci města a sponzorů. Bez těch, na které chci vzpomenout, by nebylo dnes na co vzpomínat. Při přípravě tohoto příspěvku jsem vycházel hlavně z materiálů, které mi poskytl syn předsedy odboru turistiky v roce 1966 pana učitele Josefa Šochmana, pan Ing. Josef Šochman ml. Bez něj by mimo jiné nebylo ani potvrzeno datum konání prvního ročníku a neměl bych řadu unikátních popisů tras, mapek a diplomů, protože já sám jsem se zúčastnil poprvé Horažďovické padesátky při osmém ročníku v roce 1973. Dále jsem využil dochované kroniky odboru turistiky ze šedesátých let, i když o prvním ročníku pochodu kronika nic nezaznamenala a píše až o ročnících dalších. Dlouhé povídání jsem měl také s nejstarší žijící účastnicí prvního ročníku pochodu paní Boženkou Salákovou. Další údaje jsou již z mého soukromého archivu, který obsahuje 32 ročníků, ve kterých jsem figuroval jako oficiální hlavní organizátor pochodu.

Historii Horažďovické padesátky bych rozdělil do několika období. Tím prvním je období založení pochodu v roce 1966 a prvních jedenácti ročníků, kdy hlavními organizátory byli turisté z Odboru turistiky TJ Sport Horažďovice ve spolupráci s VTJ Dukla Horažďovice. Ve druhém období se do zajišťování pochodu zapojily mládežnické organizace SSM Město, později také Městský výbor SSM a organizace SSM Tržiště. Díky finančnímu zázemí začaly ročníky, kdy účastníci pochodu dostávali vedle diplomu také unikátní suvenýrové skleničky jako upomínku na absolvování pochodu V tomto období pochod dosáhl v roce 1980 historicky nejvyššího počtu 737 účastníků, ale v dalších letech počty účastníků klesaly. Ve třetím období po roce 1990 měl pochod nejvíce "na kahánku". Organizace SSM zanikly, finanční prostředky nebyly, a pochod zachránila skupina pražských turistů vedená horažďovickým patriotem p. Ing. Josefem Šochmanem. S hlavičkou "Josef Šochman (ml.) s přáteli" p. Ing. Josef Šochman jen s minimálním technickým zabezpečením, se symbolickým startovným (např. při 26. ročníku bylo startovné 2,60 Kč) a ze zasedací síně městského úřadu zorganizoval mezi roky 1991 až 1995 dalších pět ročníků. To již byly ročníky dvacet šest až třicet. Od 31. ročníku se organizace a zajištění pochodu zase vrací do našeho města. Já osobně jsem se vrátil pracovně domů do Horažďovic, a protože jsem chtěl zachovat pochod i pro další roky, spojil jsem se s kamarády, se kterými jsem organizoval pochody v osmdesátých letech. Pod hlavičkou "Klub přátel Horažďovické padesátky" tak pokračoval a dodnes pracuje štáb a skupina těch, díky kterým proběhne v letošním roce padesátý ročník pochodu. První ročník pochodu pořádali ve spolupráci odbory turistiky VTJ Dukla a tehdejší Tělovýchovná jednota TJ Tatran Horažďovice. Účastníci pochodu se registrovali v kasárnách, kde také každý dostal vojenskou snídani. Start byl hromadný a odmávnutý vlajkou. Trasa vedla na Lnáře a Blatnou a zpět do Horažďovic s účastí 98 pochodníků. Dle análů jich 96 došlo do cíle a byli těmi, kteří založili tradici pochodu. Odnesli si diplom a kartičku pochodu, které si můžete prohlédnout v příloze. A co se dělo v dalších letech, si řekneme příště.

Padesát let Horažďovické padesátky - 2. část

V lednovém čísle "Horažďovického obzoru" jsem zakončil své vzpomínání popisem prvního ročníku pochodu. Trasu na Blatnou nepopisuji detailně prostě proto, že se mi nikde nepodařilo získat popis. Snad to byl podle vzpomínky p. Ing. Šochmana list papíru s jednoduchým popisem, ale ten se zřejmě nedochoval. Získal jsem jen diplomy, které byly vystavovány přímo na jméno, a tak jste mohli v "Obzoru" vidět diplom pro p. Josefa Šochmana st.. Mám ještě zapůjčený diplom, který si tehdy "vyšlapala" nejstarší žijící účastnice prvního ročníku pochodu paní Boženka Saláková. Doufáme, že se nám podaří oba originály představit veřejnosti při letošním ročníku pochodu, ale teď se vraťme ke vzpomínání. Prvních jedenáct ročníků plně zajišťovali ve spolupráci turisté z odboru turistiky TJ Sport (pro přesnost první ročník ještě pod názvem TJ Tatran Horažďovice) a vojáci z VTJ Dukla. Aktivní byli hlavně turisté, kteří již během roku při svých pravidelných vycházkách procházeli připravovanou trasu, těsně před pochodem prováděli značení a po pochodu zase značení snášeli. Jen barevné žluté tečky zůstaly a můžeme je leckde na lesních cestách najít i v současnosti, jak jsem osobně viděl při značení posledních ročníků v Zádušním lese u Horažďovic - předměstí nebo nad samotou u Malého Boru. Nejaktivnějšími spolupořadateli dlouholetého předsedy odboru p. Josefa Šochmana byli p. Malý, Vaněk, Miřijovský, Tichý, Mrskoš, Buriánek, Marz, Moser a za dámskou část odboru pí. Saláková, Ptáková, Tichá, Haasová, ale i další, u vojáků to byli postupně mj. Zdeněk Blecha, mjr. Jaroslav Tecl a mjr. Václav Klíma. Jestli jste nenašli někoho dalšího, na které si vzpomenete, není to úmyslem, ale mojí nedokonalou pamětí. Turisté a hlavně p. Josef Šochman st. mimo trasu připravovali také popis tras a veškeré podklady pro účastníky pochodu. Součástí popisu byl pravidelně popis zajímavostí na trase. Pan Šochman nevynechal žádnou vesničku, kostelík či rodáka, o kterých našel (tehdy bez internetu!!) někde jakoukoliv informaci a tu uvedl v materiálech pochodu. Víte třeba, kde je v našem okolí Čertův náramek, že vrcholek Práchně leží 85 metrů nad hladinou Otavy, že z vesničky Řesanice pocházel zahradník Václav Bojer, který založil na ostrově Mauricius přírodovědeckou společnost a stal se univerzitním profesorem? Takovéto zajímavosti, ale i řadu místopisných údajů, údajů o nadmořských výškách, místech s pěkným výhledem či se zajímavou stavební památkou najdete v popisech tras z těchto let. Součástí každého popisu byla schématická mapka a postupně narůstající "kopretina", která zobrazovala, jak se uzavíral okruh pochodů kolem města. Zajímavou součástí popisu bylo v závěru "Desatero regulí dálkových pochodů". Jde o prvotní pokyny pro začínající i zkušené dálkoplazy s hlavní myšlenkou, která platí dodnes, cituji: "DÁLKOVÝ POCHOD NENÍ ZÁVOD, KAŽDÝ KDO DOJDE DO CÍLE, JE VÍTĚZ". Technické náležitosti pochodu zajišťovali vojáci. Popis trasy a diplom vznikaly ve vojenské tiskárně a měly vysokou grafickou úroveň, jednu z obálek a "kopretinu" 9. ročníku si prohlédněte na přiložených snímcích. Dopravu na kontroly zajišťovala vojenská auta, start pochodu byl u prvních ročníků přímo z kasáren, kde dostali účastníci vojenskou snídani, a poté se hromadně startovalo. Ostrý start býval ve čtyři hodiny ráno odmávnutý vlajkou, a také třeba startovaný otevřením závor, pokud vedla trasa směrem ke škrobárně. První ročníky měly jen trasu 50 kilometrů. Ve snaze přitáhnout i méně zdatné turisty byl od 7. ročníku rozšířen pochod o kratší trasu 25 km a ta měla brzy dvojnásobnou účast, než základní trasa H50. S rostoucím počtem účastníků také došlo k přesunu místa startu a cíle pochodu do sokolovny. Pod vedením p. Josefa Šochmana proběhlo prvních deset ročníků. Vždy říkal, že po deseti letech předá organizaci pochodu mladším. To také splnil a jedenáctý ročník připravovali p. Buriánek a p. Moser. Základna turistů ale stárla a tak přišli turisté s nápadem zapojit do organizace pochodu mládežnické organizace SSM. A o tom, jak se vše podařilo a jak žil pochod v dalších letech, budeme povídat v příštím čísle Obzoru.

Padesát let Horažďovické padesátky - 3. část

V únorové části vzpomínek na dějiny pochodu jsme došli k jedenáctému ročníku, který ještě plně pořádala "první garda" turistů. Hlavně organizační zajištění pochodu, související s růstem počtu účastníků, nesmyslná administrativa při získávání dotací od vyšších orgánů svazu turistů a stárnutí základny odboru turistiky vedlo vedení odboru k nápadu spojit své síly s organizací SSM Horažďovice město. Pan učitel Šochman otevřeně říkal, že podle jeho představ ti, kteří se budou angažovat v zajišťování pochodu, přejdou později do řad turistů. Za SSM jsem tehdy byl delegován jako "styčná spojka" s turisty já a také jsem se o spolupráci snažil. V krátké době se ale ukázalo, že cesta spolupráce povede jiným směrem. Za turisty byli určeni jako značkaři Standa Vaník a Ing. Štěpán Zdvořáček, kteří přistupovali k výběru trasy již trochu jinak. Výběr tras už nebyl jen součástí turistických vycházek, jako dříve, ale díky znalostem okolí města, které měl Ing. Zdvořáček, a také z časových důvodů značkařů, se stával jednorázovější záležitostí několika víkendů, kdy Standa se Štěpánem trasy vybrali a prošli. Značení také pomáhali vojáci, kteří jim těsně před pochodem dali k dispozici gazíka a trasu značili místy až doslova z auta. Financování přešlo na organizaci SSM a mládežníci také zajišťovali pochod personálně. Daleko větší členská základna umožňovala, aby plně zajišťovali organizaci startu a cíle pochodu a hlavně aby mladí plně zajišťovali obsazení kontrol na trasách. Kontroly byly v té době trendem, turistická ústředí je víceméně ukládala. Později jsme od nich upouštěli s tím, že pochod není závod a kdo chce podvádět - a i s tím jsme se setkávali u trasy 100 km - podvádět bude. Od 12. ročníku došlo také k další významné změně, protože byla poprvé zavedena i trasa 15 km. Pochod tak byl přístupný i pro netrénované účastníky a jejich počty stále stoupaly. Vrcholu bylo dosaženo v roce 1980, který měl při 15. ročníku poprvé i trasu 100 km a účast byla 737 pěších turistů. Pochod měl až neskutečné zajištění, v sokolovně spalo asi 50 účastníků, spojení kontrol zajišťovali vojáci s vysílačkami, k dispozici jsme měli gazíka na rozvoz kontrol. Perličkou bylo, že obsluha vysílaček šla po pochodu rovnou do posádkového vězení, protože vojáci využili relativní svobody a dali si více piv a spojení nebylo odpoledne funkční. Dvanáctým ročníkem také začala éra speciálně k pochodu vyráběných skleniček. První si můžete prohlédnout na přiloženém snímku. V dalších deseti ročnících běžel pochod v zaběhnutých kolejích, účast kolísala hlavně podle počasí ten který rok. Museli jsme řešit problémy s dopravou, protože vojáci nesměli se svými vozidly vozit civilní osoby. Tehdy nám pomohli hasiči, kteří dali k dispozici svoji Avii na rozvoz čaje a kontrol. Velkým problémem také bylo získání povolení k tisku popisů tras v tiskárně v Klatovech, protože texty schvaloval kulturní odbor z ONV a např. jen zmínka o tom, že u kostelíka Na Zdouni u Hrádku je pohřben lidový spisovatel a FARÁŘ P. Pravda mi udělala velký problém s termínem tisku. Největší krizí prošel pochod po roce 1990. Tehdejší 25. ročník jsem organizoval z Berouna, kde jsem pracoval. Organizace SSM zanikly, takže finance nebyly a jediným (a nedostatečným) zdrojem bylo startovné a část nákladů jsem nakonec hradil z vlastní kapsy. Tehdy jsem opravdu nevěděl, jak dále. Zájem o pochod upadal, otevřely se hranice a kdo mohl, cestoval do zahraničí. A tehdy zapracoval patriotismus p. Ing. Šochmana ml., který řekl, že pochod padnout nenechá a s kamarády pod hlavičkou "Ing. Josef Šochman s přáteli" udržel pochod dalších pět let až do 30. ročníku i když šlo snad až o sisyfovskou práci, protože účast na pochodu spadla až ke 150 účastníkům. Tady končím třetí díl svého vzpomínání, příště už se dostaneme k současnosti a k pozvánce na letošní 50. ročník. Jen bych měl na závěr prosbu k pamětníkům. Z ročníků 26.-30. nemám prakticky žádné materiály - pochodnické listy, diplomy apod. Najdete-li něco doma, prosím o zapůjčení na výstavku, kterou bychom chtěli uspořádat při letošním ročníku pochodu. Cokoliv najdete, zaneste mi prosím do železářství.